Existují lidé, kteří se vyhýbají sebepoznání jako čert kříži. Chtějí být šťastní, úspěšní, budovat funkční vztahy a prosperující firmy. Čtou knihy, články, absolvují početná školení a hledají návody, jak na to. Podle mě je ale tím klíčem právě sebepoznání. 

Nedívat se ven, dívat se dovnitř. 

Co vše „uvnitř“ můžeme najít? Osobnostní vlastnosti, schopnosti, kompetence. Své silné a slabé stránky. Dozvědět se, v čem jsme skutečně dobří, na čem můžeme stavět, a co by naopak bylo vhodné více rozvíjet, případně se na to prostě vykašlat a věnovat se více tomu „svému“. Jenže vydržet dostatečně dlouho sám se sebou, ztišit se, pozorovat a něco opravdu vypozorovat – to je úkol hodný zkušeného jogína a exaktního vědce v jednom! Ještě jsem takového člověka neviděla, dovoluji si pro něj tedy ustanovit nový termín: Vědín. 

Ať se přihlásí ten, kdo se cítí jako vědín! 

Nikdo? Myslela jsem si to. Osobně věřím, že spoustu věcí zvládne motivovaný člověk sám. Věřím, že stojí za to si na sebe posvítit. Také ale věřím, že je praktičtější, když nám tu baterku někdo drží. 

Jako nejvhodnější pro tento úkol se mi jeví psychologové – lidé školení a zkušení v poznávání druhých lidí. Řekněme si to upřímně, my mladí a neklidní radši poznáváme nové lidi a ne někoho, koho známe dvacet třicet let, tedy sebe. I když se většinou neznáme tak dobře, jak si naivně myslíme. Chybí nám patřičný odstup.

Můžeme se o odstup snažit a občas se nám i zadaří. V takových chvílích používáme metodu introspekce: Pozorování sebe sama, zkoumání toho, co probíhá v naší mysli a jak reagujeme. Je to tradiční, osvědčená metoda. Má však i svá slabá místa – není příliš objektivní a už vůbec ne měřitelná.  

Jak na to jdou psychologové?

Psychologové preferují jiné metody. Jednou z nich je rozhovor. Dobře vedený diagnostický rozhovor s psychologem má však jen velmi málo společného s běžnou konverzací u kávy nebo sklenky vína, i když může stejně příjemný. Má svá specifika a jasně daná pravidla. Stejně tak jako standardizovaná psaná forma rozhovoru – dotazník. 

Dotazníky se to v psychologii hemží hodně, těch kvalitních s aktuálními normami je bohužel málo. Pro některé situace je dotazník užitečnou metodou, strukturované odpovědi dostane psycholog písemně, může se k nim vracet a vyhodnotit je podle předem stanovených kritérií, zvyšuje se tím tedy objektivita posouzení. Slabým místem dotazníkových metod je ale nevědomá (případně i vědomá) stylizace respondentů. Většinou tušíme, kam daná otázka směřuje a jaká odpověď je „vhodná“, abychom v dotazníku „dopadli dobře“ (podle svých stylizovaných představ, může to být např. “mé ideální já” nebo zkrátka “co chce druhá strana asi tak slyšet”). 

Řešení proti stylizaci? Třeba video diagnostika, tedy tzv. video interview. Kombinuje výhody dotazníku a rozhovoru: Dostanete standardizovaný seznam otázek (dotazník), odpovídáte na kameru (rozhovor), psycholog se může k vašim odpovědím vracet (dotazník) a současně není ochuzen o informace z neverbálního projevu (rozhovor). Na otázky odpovídáte z pohodlí domova, psycholog je z pohodlí kanceláře vyhodnocuje… Zkrátka win-win situace! Výstupem pro vás pak není nějaká automatická univerzální formulace, ale reálná zpráva od reálného psychologa, který se s vámi následně většinou setká na konzultačním rozhovoru. 

Zpátky k rozhovoru, proč? Protože…

… dostat se do černé skříňky mysli není vůbec jednoduché. Osvědčuje se zapojení více osob (vy + psycholog) a více metod (např. dotazník + video interview + rozhovor). Tak zapojte sebe, zapojte psychologa, dejte to dohromady a posviťte si do tmy. Stojí za to si na sebe posvítit. Sebepoznání je totiž odrazovým můstkem pro progres prakticky v jakékoli oblasti! Ať už chcete zlepšit svůj výkon, zkvalitnit své vztahy nebo se zkrátka „jen“ cítit lépe.

Možná stejně jako mnozí hledající pátráte venku – u druhých lidí a v knihách – z nedostatku odvahy posvítit si na to, co máte uvnitř, v sobě. To je naprosto běžné a pochopitelné. Neznámo nás odjakživa děsí. Co když objevíme něco opravdu temného? Můžu vás ujistit, že ta možnost tu je – třeba objevíme. Ale také vás můžu ujistit, že když si na temnotu posvítíme a umožníme si ji lépe poznat, stává se pro nás přijatelnější, méně ohrožující a nakonec s ní dokážeme náležitě zacházet. Teprve až poznáme, s čím (a s kým) máme tu čest, můžeme svého potenciálu naplno využít, měnit to, co už nám neslouží, a dosahovat požadovaných výsledků. Stručně řečeno, od sebepoznání k sebeutváření a tak stále dokola.