V současné době, o které se často hovoří jako o rychlé a psychicky velmi náročné, se s termínem syndromu vyhoření setkáváme stále častěji. Co si pod ním ale představit a je možné mu předcházet?

Syndrom vyhoření je tvořen souborem příznaků, z nichž nejvýznamnější je emoční i fyzické vyčerpání, pocit odcizení či lhostejnosti a pokles výkonnosti. Jeho projevy bývají často zaměňovány s příznaky stresu či deprese. Nejedná se o totožné problémy, ale přesto spolu velmi úzce souvisí. Za hlavní spouštěč syndromu vyhoření je považován právě chronický stres, který již nejsme schopni zvládnout. Stres tedy může být příčinou, syndrom vyhoření jeho důsledkem. V pokročilejších stádiích je také poměrně obtížné odlišit syndrom vyhoření od deprese, ačkoli se na rozdíl od ní projevuje vyčerpáním na různých rovinách.

Rozvoj syndromu vyhoření je dlouhodobý proces, který se zpravidla objevuje u jedinců, kteří zpočátku pracují s vysokým nasazením, přemírou energie a idealistickým nadšením. Narážejí ovšem na nerealistické nároky svého okolí. Takto tvrdý náraz na realitu a několik zklamání může vést k přehodnocení počátečních ideálů a zvažování toho, zda má vůbec další snažení nějaký smysl. Výsledkem těchto myšlenek může být až apatie, kdy pracovník dělá pouze to, co je nezbytně nutné. Rozvoj syndromu vyhoření ovšem není ovlivněn jenom osobnostními vlastnostmi, ale také některými faktory týkající se zaměstnání. Může se jednat například o zvýšené pracovní nároky, nedostatek samostatnosti či uznání, špatný pracovní kolektiv, pocit nespravedlnosti či konflikt osobních hodnot s hodnotami organizace.

Nejen, že má syndrom vyhoření nezanedbatelné negativní důsledky na psychické i fyzické zdraví pracovníka, ale takto „vyhořelý“ zaměstnanec nemůže být logicky ku prospěchu ani celé organizaci. Je tedy přirozené, že je značná pozornost věnována zejména tomu, jak můžeme syndromu vyhoření předcházet.

Základem je zastavení se a zmapování své současné situace. Zkuste se například zamyslet nad tím, co nebo kdo vám dodává a kdo naopak ubírá energii. Objevuje se zde nějaká nerovnováha? A co tato nerovnováha způsobuje ve vašem pracovním či osobním životě? Psychickou odolnost může zvyšovat také kondiční cvičení či nejrůznější relaxační cvičení, například autogenní trénink, jóga či biofeedback. Patrně nejčastěji je však s prevencí syndromu vyhoření spojován time management, neboli řízení času. Věnujete se například v zaměstnání činnostem, které nesouvisí s náplní vaší práce a které vás tak zbytečně okrádají o čas, který vám následně schází při plnění pracovních povinností? Jste schopni adekvátně ohodnotit naléhavost a důležitost jednotlivých pracovních úkolů a následně některé delegovat na spolupracovníky?

Součástí prevence syndromu vyhoření ovšem nemusí být pouze zvýšení psychické odolnosti, ale také úprava pracovního prostředí. Ta může zahrnovat v mírnější podobě úpravu současného prostředí z hlediska omezení pracovní zátěže, zlepšení atmosféry v pracovním kolektivu či dosažení uznání. Radikálnější podobou může být i změna zaměstnání. 

Uvedené činnosti však nejsou pouze vhodnou prevencí syndromu vyhoření, ale celkově pomáhají udržovat psychickou rovnováhu a předcházet řadě psychických a fyzických problémů, což má nezanedbatelné pozitivní důsledky také na pracovní výkonnost.